Řízený rozhovor

„…dobré pracovní spojenectví mezi terapeutem a klientem, bezpečné pracovní prostředí […] jsou nevyhnutelnou podmínkou terapeutické práce […] a vytvářejí předpoklad pro to, aby se terapeutický vztah stal léčivým vztahem sám o sobě.“ (Timuľák, Ladislav: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru, s. 39-40)

Rozhovor je neodmyslitelnou součástí každé individuální terapie. Je vstupní analytickou branou, na jejímž základě se vytváří konkrétní pracovní vztah mezi terapeutem a klientem a určuje směr a cíl vlastního terapeutického zaměření. "I [...] rozhovor má hojivé účinky, protože jsou v něm již obsažena základní kritéria pomoci, totiž respekt, užitek a krása…" (Úlehla, I.: Umění pomáhat, s. 22). Rozhovor je zacílen k dojednání konkrétní pomoci v rámci rovnocenné spolupráce, tedy svou podstatou vylučuje (!) jakékoliv přebírání kontroly terapeuta nad klientem. Výchozí pro terapeuta je tedy vždy pozice prostředníka mezi krajními normami klienta, tj. snaží se stát pokud možno uprostřed mezi vyhovujícím stavem klienta (tedy určeným cílem terapie) a výchozím problémem, který s klientem řeší. Tato jeho "středová" pozice není dogmatem, ale může být postupně vědomě variována momentální potřebností v terapeutickém přístupu.

Řízený rozhovor s vědomím klienta slouží jak k lokaci jednotlivých problémů (často skrytých), tak k vědomému zacílení pro vlastní terapeutickou práci. Je veden v rámci obecného vzorce logiky posloupnosti: zkoumání (exploraci) → vhled → jednání. Jedná se o sekundární postup s výhradně analytickým zaměřením, není tedy využíván pro vlastní odborně vedenou terapii.

Terapeut pomocí řízeného rozhovoru prioritně hledá v rámci diagnostiky vazebních drah souvislost mezi aktuálním psychickým a fyzickým stavem klienta s konkrétními událostmi v jeho životě. Terapeut s klientem se snaží společně (!) dopátrat souvislostních vazeb neadekvátních pocitů, emocí (nedostatek sebevědomí, neopodstatněný smutek, apatie, posttraumatický stav), fyzických i psychických hendikepů (bolesti a problémy bez zjevné příčiny, neschopnost soustředit se, náhlé energetické propady, únava, úzkost ad.) s případnými konkrétními traumaty, ovlivňujícími zážitky apod.

Jednou z aktivních metod v rámci diagnostického rozhovoru je i tzv. vedení deníku (CBT), kde klient uvádí všechny své znepokojující myšlenky. Postup „psaní“ je využíván jak v rámci samotného rozhovoru (momentální odpovědi na otázky kladené terapeutem), tak jako sonda delšího časového úseku (analýza „svépomocí“).

V rámci řízeného rozhovoru lze dle aktuální potřeby podrobné diagnostiky použít některé prvky obecně regresívní analýzy. Tento postup je možný pouze po dohodě s klientem (tedy po vzájemném posouzení schopností terapeuta pomoci klientovi v dané oblasti či v konkrétně charakterizovaném problému). Regresní analýza je cíleně aplikována ve stavu „uvolněného“ vědomí (tedy nejedná se o tzv. „jiné“ vědomí – klient se nachází v klidové meditační hladině, nicméně neztrácí nad sebou kontrolu (!) a s terapeutem stále vědomě spolupracuje) s předem vymezeným obsahovým plánem. Slouží primárně k diagnostice a následnému tělesnému i duševnímu uvolnění. Nejedná se tedy o samostatný léčebný program, ale pouze o přípravnou fázi ke konkrétním výše zmíněným postupům – terapie dechové, hlasové (resonanční), případně kontaktní, cílené harmonizačně-energetické apod.

Vzhledem k tomu, že v rámci regresní diagnostiky se zde nepracuje prioritně s podvědomým, ale jeho „průniky“ jsou kontrolovány stále aktivním vědomím klienta, nevzniká prostor pro konfabulace (falešné vzpomínky).