Alikvotní zpěv

 Charakteristika, historie a význam alikvotního zpěvu

Alikvotní tóny (jinak také vyšší harmonické) jsou obsaženy v každém tónu, tedy i ve zpěvu. Znějí ovšem relativně slabě, takže je nevnímáme jako tóny samostatné, ale pouze jako barvu základního tónu, tedy v našem případě barvu hlasu.

Alikvotní zpěv umožňuje pomocí speciální práce s rezonančními dutinami zvýraznit určitý alikvotní tón tak, že je samostatně slyšitelný a vytvoří se základním tónem harmonický dvojhlas, někdy i tříhlas (viz nahrávka v MP3).

Pokud je základní tón C , přirozená řada alikvotních tónu v něm obsažená je c, g, c¹, e¹, g¹, trochu snížené b¹, c², e², fis², snížené g², a², snížené b², h², c³, dále pak po půltónech a mikrointervalech. Frekvence jednotlivých tónů jsou v poměrech 1 : 2 : 3 : 4 .: 5… atd. k frekvenci základního tónu; má-li tón C základní frekvenci 65,4 Hz, následují tóny ve frekvencích 130,8 - 196,6 - 261,2 - 329,6 - 392,4 - 457,8 - 523,2 Hz… Jedná se o intervaly v ladění harmonickém, čili čistém, tzv. „pythagorejském“.

Na hudebních nástrojích se princip alikvotních tónů velmi často využívá – např. u strunných nástrojů jsou to flažolety, u dechových nástrojů zase různé přefuky (např. flétna, klarinet, ale nejtypičtějším nástrojem je fujara nebo nástroj australských domorodců didjeridoo).

Technika alikvotního zpěvu (tzv. khoomij) je charakteristická pro Mongolsko, oblast pohoří Altaje. Dále se s podobnými technikami můžeme setkat u meditačního zpěvu tibetských mnichů, kteří pracují především s rezonancí hlubokých tónů. Tento lámaistický zpěv se přibližně od 10. století rozšiřoval do oblasti Mongolska a byl infiltrován některými původními šamanskými technikami (mimo jiné právě zpěvem khoomij).

O vzniku této hlasové techniky jsou dvě základní teorie. První hovoří o tom, že se jedná o zpěv běžně užívaný v dávné minulosti a nyní se dochoval jen v ojedinělých lokalitách. Druhá teorie udává vznik alikvotního zpěvu do souvislosti s používáním některých etnických nástrojů, které fungují na podobném principu ( např. již zmíněný australský didjeridoo – stáří jeho používání je odhadováno na 15 až 40 tisíc let!).

Alikvotní zpěv by se dal charakterizovat tak, že nad základním tónem (zpočátku neměnném, tedy na prodlevě) zní další „nezpívaný“ tón (tedy tón, který není tvořen hlasivkami). Je podobný flétně - jak jeho poslech, tak i samotné jeho vytváření je velice příjemným zážitkem, protože se jedná o harmonicky absolutně čistý tón. Touto technikou můžeme postupně rozeznít kterýkoliv z harmonických tónů a můžeme tak vytvořit krásnou melodii, která bude znít vysoko nad základním tónem.

Naučit se zpívat jednoduché alikvotní tóny není zas tak těžké, jak by se zdálo. Při troše tréninku se to může podařit každému – a nemusí mít ani hudební sluch, ani nemusí umět zpívat! Základní tón může být v jakékoliv výšce a nikdo se tak nemusí stresovat, že nemá hlas a v životě nezazpíval ani notu. Kromě toho výcvik alikvot. zpěvu je ve skupinkách a zpívá se zpočátku společně s lektorem, takže se nikdo nemusí zabývat vlastním studem.

I nejjednodušší alikvotní zpěv vytváří krásné, slovy těžko popsatelné pocity – vibrace harmonických tónů postupně prostupují celé tělo, mysl se uvolní, přichází oproštění od stresu, meditace, obnovuje se přirozená cirkulace energie. Ne nadarmo se původně využíval především jako prostředek pro meditaci nebo ke zjitření mimosmyslového vnímání při šamanských obřadech. Jedná se v obou případech o komunikaci jak se svým nitrem, tak s Bohem, s duchovním světem, který nás obklopuje a jehož existenci si někdy jen těžko dokážeme představit.

Alikvotní zpěv vytváří nádherný souzvuk, jedná se vždy o absolutně čistý interval. Oba tóny mají dokonale stejné chvění, které u zpěváků a citlivých posluchačů přináší propojení s vibracemi dokonalé harmonie (viz nahrávka v MP3). To pomáhá odstraňovat nejen psychické problémy (stres, poruchy soustředění apod.), ale i některé poruchy fyzického rázu (uvolňuje energetické bloky atd.).

V našich kurzech se seznámíte se základy meditační techniky zpěvu lámaistických mnichů a se základy některých technik zpěvu khoomij, jako jsou sygyt (což v překladu znamená flétna), dag kargyra (horská kargyra), bonborngnadyr (návrat k sobě samému) a kanzyp (osamocení). Detailní výuka jednotlivých způsobů zpěvu u pokročilejších účastníků je vedena podle postupné metody Davida Hykese. (Dále viz „kurzy“.)