Mladí pěvci a soudobá hudba

Mladí pěvci & soudobá hudba (HIS Voice, 5/2000) 

P. Matuszek

V Čechách a na Moravě je 5 konzervatoří a 2 vysoké školy, kde se vyučuje zpěv. Jelikož každá ze škol vyprodukuje minimálně 2 absolventy ročně (skutečné číslo je mnohem vyšší), měli bychom být zaplaveni spoustou mladých odborně vzdělaných pěveckých interpretů. Kde jsou? A když už se nějaký zpěvák objeví, jaká je jeho použitelnost pro soudobou hudbu?

Slyšel jsem už mnoho krásných hlasů a zjevných pěveckých talentů, ze kterých po pár letech odborného školení nezbylo nic. V čem je chyba? V nedostatku kvalitních učitelů? Nebo v celkovém systému vokální pedagogiky u nás?

Nelze jednoznačně kritizovat a obviňovat. Skutečný problém je mnohem složitější a já se necítím být povolán ho komplexně řešit. Pravdou ovšem zůstává, že zpěv je oborem značně individuálním, kde více než jinde jsou pěvecké a fyzické dispozice zásadní a určující - a u jednotlivých studentů diametrálně odlišné. Stručně řečeno: Peter Schreier by nemohl zpívat jako Placido Domingo, nebo ještě lépe, vynikající chorálový pěvec by asi těžko mohl zpívat v opeře - a naopak. Učitelé zpěvu u nás tento fakt v drtivé většině nechtějí uznat. Téměř veškeré oficiální snažení pěvecké pedagogiky na našich hudebních školách směřuje k výchově operních pěvců. Ostatní obory zůstávají nerozvíjeny, v horším případě záměrně potlačovány. Vidíme tak velmi často, že student místo aby byl přirozeně rozvíjen podle svých dispozic, je uměle přetvářen dle obrazu svého pedagoga. Následky potom jdou jen velmi těžko odstranit a tak bývá často projev mladých pěvců nepřirozený, někdy až násilně vytvářený.

Také osnovy na uměleckých školách nepočítají s jiným pěveckým uplatněním, nežli operním. Je pak zoufalé poslouchat křehký osmnáctiletý hlas potýkat se s povinným operním repertoárem.

Diskutabilní je i výběr pěveckých pedagogů na některých hudebních školách. Je vžitá mylná představa, že dobrý operní zpěvák musí být i dobrým učitelem. Je mnoho těch, kteří jsou takzvanými zpěváky "od Boha". Technikou zpěvu se nemusejí příliš zabývat, řídí se z velké části instinktem. Je to obrovský pěvecký dar, pro pedagoga ale neštěstí. Učitel se totiž potřebuje především svému řemeslu od základů vyučit. Tím teprve získá potřebné znalosti, které může (s potřebným pedagogickým talentem) dál předávat.

Mohl bych tak pokračovat dál - o tom, že studenti se neučí komornímu a ansámblovému projevu, že pedagogové na školách nejsou často vybíráni podle průměru pedagogických výsledků, ale jen podle svého nejlepšího žáka (často jediného). Není ale mým záměrem provádět zde hloubkovou analýzu pěvecké pedagogiky. Chci se zabývat použitelností nových zpěváků pro interpretaci soudobé hudby. Bez dobrého školení ovšem není možná nadstavba. A hudba soudobých autorů pro každého mladého pěvce nadstavbou bezesporu je - jsou pro to dva základní důvody:

Ten první je všeobecný; současná hudební tvorba je pro většinu hudebních škol "španělskou vesnicí". Rozebírat proč v tomto článku nechci, i když je to téma velice aktuální. Mladému muzikantovi může být opravdu těžko blízká hudba, se kterou se setkává okrajově, často jen jako s nutným zlem. Ona vůbec znalost poválečné hudby u většiny kantorů hlavních oborů je minimální, těžko tedy chtít, aby na tom jejich žáci byli lépe. A to nemluvím o (dnes již klasické!) experimentální hudbě např. Cage, Scelsiho, Stockhausena ad., s tou se studenti setkají nanejvýš jako s teoretickou kuriozitou, místo aby se jí učili poznávat, vnímat, porozumět jí.

Tím druhým důvodem je nedostatečná technická a i hudební průprava začínajících pěvců. A znovu platí, jaký učitel, takový (ve valné většině) žák. Ono je velmi naivní a (odpusťte ten tvrdý výraz) nevzdělané, když si kdekterý pedagog myslí, že veškerá současná hudba se dá zpívat jako operní árie. Ostatně některým naším "předním" pedagogům je vzdálená i interpretace hudby barokní a písňové, což jistě patří vůbec k základům pěvecké pedagogické vzdělanosti; ovšem to je jen malá poznámka "na okraj"...(?).

Současná hudební tvorba bývá ve svém výrazu natolik složitá (někdy i svou jednoduchostí), že vyžaduje od interpreta maximální souznění a porozumění. K tomu je potřeba jak bezpečná a přirozená (!) hlasová technika, která není brzdou, ale dokonalým prostředkem k uměleckému záměru, tak i značná hudební inteligence - dokonalá znalost hudebního zápisu (nejen notového, často bývá zápis velmi netradiční), orientace v dané hudební oblasti, výborná intonace - někdy mikrointervalová, atd.

Další velmi potřebnou věcí je potřeba co nejvíce výrazových prvků, umět hlas ovládat co nejvíce způsoby - udržet tenký rovný tón, ovládat vibrato, využít exprese či výkřiků bez újmy na hlase...

Tyto vlastnosti málokomu spadnou do klína, je třeba velké dávky trpělivé práce, hledání, soustředěné a cílené studium...  a když už by byla chuť, kdo má na to v dnešní době čas? Vždyť vidina efektních výsledků je mnohem vzdálenější a cesta k nim mnohem nesnadnější, nežli u klasického pěveckého (zvláště pak operního) repertoáru. Proto součastní autoři při výběru svých interpretů sahají velmi často mezi zpěváky vyškolené jinde než na našich oficiálních středních a vysokých hudebních školách, kteří se zabývají např. barokní hudbou, písňovou literaturou, jazzem ap. Tito pěvci jsou nejen svým přístupem ochotnější, ale většinou vládnou mnohem ohebnější hlasovou technikou, jsou zvyklí kolektivní práci, jsou pružnější a více připraveni hledat nové cesty.

Kudy z toho ven? Vidím dvě cesty. První je jakási osvěta - kurzy, přednášky, pořady v médiích... Najít současné hudbě cestu: K posluchačům, aby ji bylo pro koho hrát. K interpretům, aby ji měli potřebu hrát. Vytvářet živý a otevřený umělecký kvas, inspirativní prostředí, které by provokovalo k interpretačnímu tvoření. Neuzavírat současnou hudbu do jakési intelektuální ulity jen pro vyvolené, kteří jí jsou schopni porozumět. Nepodbízet se, ale otevřít, komunikovat. A to i s dalšími uměleckými obory, jakými jsou moderní divadlo, literatura, malířství. Také je třeba současnou hudbu zpřehlednit, nenechávat ji uzavřenou v anonymitě tvůrčně nepřehledných hudebních spolků; -a zde se právě nabízí velký úkol pro interprety: Do této nepřehledné autorské změti, jak většinou vnímají nepoučení posluchači současnou hudbu, právě interpreti mohou svým osobitým přístupem a výběrem svého repertoáru vnášet určitý řád. Je zde Agon, Tomáš Ondrůšek, Mondschein, DAMA - DAMA, rodí se další... Proč jejich koncerty bývají plné? Protože každý z nich má svojí osobitou tvář a posluchači už přibližně vědí, na co jdou. A tady vidím jednu z cest - vytvářet takové prostředí pro mladé hráče a zpěváky, které by je inspirovalo ke snaze vytvořit si vlastní interpretační rukopis, osobitou interpretační tvář. Pomoci jim vystoupit z davu anonymních najímaných hudebníků, zapojit je vědomě do tvůrčího procesu, provokovat v nich potřebu hledání, tvoření. To platí samozřejmě především pro obory konzervativní, málo pružné, tedy i pro mladé pěvce.

Tou druhou cestou jsou bezesporu změny v přístupu pěvecké pedagogiky u nás. A vzhledem k tomu, že starého psa novým kouskům nenaučíš, nezbývá než na ni vytvářet soustředěný tlak: Osvětou, pěveckými kurzy, semináři, přesvědčování konzervatoří a vysokých hudebních škol o potřebě výuky dalších pěveckých oborů, např. chorálového zpěvu, tzv. poučené interpretace staré hudby, interpretace hudby soudobé, seznámení s netradičními hudebními zápisy, intonace mikrointervalů, nové a netradiční hlasové techniky...

Není to cesta snadná a vypadá to na boj s větrnými mlýny. Ale když těch Don Quichotů bude víc a budou vytvářet soustředěný tlak na více frontách, nějaký výsledek se dostavit musí.

Velkou radostí pro mě byla zpráva, že Tomáš Ondrůšek zakládá katedru bicích nástrojů na HAMU. Věřím, že ty stoleté ledy začnou tát jednou i v pěvecké pedagogice.